Jsem celiak

28. května 2018 v 21:19 | Jazzik |  Celiakie
Chtěl bych se podělit o svoje zkušenosti, trápení a rady, jak se vyrovnat s celiakií. Toto onemocnění postihuje čím dál více lidí a i když není na první pohled závažné, spíš otravné, při nedostatečné léčbě může člověku velmi ublížit.

Začal bych tím, co celiakie je. Celiakie je onemocnění střev, kdy vaše tenké střevo má alergickou reakci na lepek. Také je tato nemoc známá pod názvem bezlepková dieta. Při kontaktu lepku, což je prvek obsažený v obilovinách, s vaším tenkým střevem, dochází k alergické reakci, kdy se ničí povrch střeva. Na povrchu střeva se vyskytují klky, výrůstky, které vstřebávají živiny a minerály z potravin. Tím pádem při alergické reakci dochází k ničení těchto klků a jejich obnova je možná pouze při přísném dodržování bezlepkové diety. Při opakovaném ničení povrchu tenkého střeva tělo nebude mít možnost správně přijímat živiny a hrozí zažívací problémy a dokonce vážná onemocnění.

Mě byla celiakie diagnostikována ve čtrnácti letech. Začalo to zažívacími problémy, nechutenstvím a úbytkem tělesné váhy. Rok jsem měl tyto problémy, až se rodiče rozhodli mě objednat do Prahy na test, kdy mi měli zjistit, jestli mám celiakii či nikoliv. Po odebrání vzorku střeva hadicí mi diagnostikovali celiakii a začal jsem dodržovat bezlepkovou dietu. Problémy postupně zmizely a začal jsem se cítit lépe.

Se zlepšením mého zdravotního stavu však nastoupilo přísné dodržování diety. Když se dieta dodržuje správně, tenké střevo má možnost se zahojit a začít správně přijímat živiny. Při i sebemenším porušení diety se tenké střevo znovu poruší a celý proces obnovy začne nanovo. Pokud se v nedodržování diety pokračuje, postupně začne slábnout imunita a časem se poškozují i ostatní orgány a může dojít i onemocnění rakovinou.

Dodržování bezlepkové diety je nutné, ale i přes počínající úskalí se dá zvládnout. Ovšem, že už si člověk nemůže dát všechno na co má chuť, ale v dnešní době existuje spoustu věcí, které jsou přirozeně bezlepkové a nebo přizpůsobené pro celiaky. Nejdůležitější je hledat na obalech potravin symbol pro bezlepkovou dietu, který má podobu přeškrtnutého klasu. U většiny bezlepkových potravin je ve složení přímo napsáno, že potravina je bez lepku. Nejnesnadnější je to nejspíš u uzenin, kdy se celiak, pokud sám nenajde nápis nebo smybol, musí zeptat obsluhy, pokud kupuje vážené uzeniny.

S bezlepkovou dietou se v dnešní době dá žít naprosto v pohodě. Je to omezení, ale pokud má celiak zvldánutou dietu a ví, co může a co ne, nemusí se cítit omezeně, ať už doma nebo v restauraci, na výletě nebo třeba při grilování s kamarády nebo rodinou.
 

Co je to Magic, the Gathering

11. května 2018 v 10:53 | Jazzik |  Magic the Gathering
Magic, the Gathering

Mohl bych začít obecně o tom, co Magic the Gathering, zkráceně MtG, ale to vše si můžete dočíst na wikipedii. Já bych to rád pojmul z pohledu hráče a sběratele a případně pak rozebrat jednotlivé aspekty hry. Ovšem neuškodí alespoň na začátek pár informací, aby byl člověk v obraze.

MtG je karetní hra od americké společnosti Wizards of the Coast, vychází od roku 1993 a dokonce je možné hrát i online. Obecně má každý hráč šedesáti karetní balíček, dvacet životů a pomocí svých karet se snaží soupeři ubrat životy na nulu. Balíček si můžete poskládat z jakékoli kombinace karet, při turnajovém hraním však platí určitá omezení a pravidla, záleží na daném formátu.
Balíčky stavíte na základě barev, kterých je pět. Modrá, zelená, červená, černá a bílá. Můžete mít různé kombinace. Na barvy jsou karty rozděleny proto, protože aby jste mohly většinu karet zahrát, potřebuje manu, což je obdoba platidla, za kterou karty můžete sesílat. Manu získáte ze zemí (lands). Země vykládáte bez placení a jejich prostřednictvím získáte manu na další karty. Ale takhle bych mohl pokračovat hodně dlouho.

V tomto článku bych chtěl přiblížit svoje začátky a jak mě hra přitahovala jako hráče.

K MtG mě přivedl kamarád a společně jsme si koupili startovací balíčky. Od začátku mě hra velmi chytla a postupně jsem se jí propadal čím dál tím víc. Hráli jsme společně s partou kamarádů, buď u některého doma, v hospodě a nebo i venku. Postupně jsme si začali nakupovat víc a víc karet, zkoušeli různé balíčky a formáty a jezdili i do větších měst na turnaje a hraní v herně.

Formát, který jsme začali pravidelně hrát poté, co jsme se více seznámili s hrou, byl EDH Commander. Česky se mu říká Stokarťák nebo Generál. Tvorba balíčku se točí okolo jedné legendární karty, vašeho generála, a balíček má i s generálem sto karet, oproti šedesáti kartám v jiných formátech. Každá karta, kromě základních zemí, zde smí být pouze jednou. Hraje se na 40 životů, pokud vás hraje víc než dva, jinak se v jedna vs jedna hraje na 30 životů. Tento formát je oblíbený právě díky možnosti multiplayeru, čili hře ve více hráčích.

Od té doby jsem hrával Commander a postupně si vylepšoval stokaretní balíčky. Začal jsem při studiu na vysoké škole navštěvovat i MtG hernu, kde jsem se snažil zlepšit a porovnat svoje EDH balíčky proti ostatním hráčům. Dokonce jsem si zkusil i formát Modern. Zúčastnil jsem se zde i několika draftů, což obnáší postupné rozdělování tří boosterů (balíček náhodných karet po patnácti) a následné sestavení balíčku pro konkrétní draft.

MtG mě velmi baví a stále mě neomrzelo. Moje sbírka se postupně rozrůstá a příště se rozepíšu o pohledu na hru ze strany sběratele.

Osmáctiny

11. února 2018 v 10:39 | Jazzik |  Povídky
Osmnáctiny

Tak to bylo konečně tady. Moje osmnácté narozeniny, den, kdy se jako většina mých vrstevníků stanu mužem tváří v tvář alkoholu. Budu statečný a vydržím veškeré nástrahy smyslů otupujícího nápoje nebo zbaběle podlehnu jak bezdomovec po dvou krabičácích?

Nechápejte mě špatně. Jistě, že jsem už ochutnal alkohol, ale vzorně jsem se držel a ještě se totálně neožral. Svoji dosavadní odolnost jsem hrdě přičítal výchově mých rodičů, díky které jsem se vyhýbal alkoholu, drogám, pouličním prodavačům cigaret, prostitutkám, marihuanou zkaženému spolužákovi ze základky a zmrzlinářskému vozu Family Frost.
Oslavoval jsem spolu se svým nejlepším kamarádem Honzou na zahradě jeho rodičů, ve vesnici kousek od mého bydliště. Dorazil jsem tam okolo páté hodiny s vinným střikem vyžebraným od rodičů. Jak se na oslavence patří, byli jsme tam s Honzou sami až do šesti. Mezitím nám jeho obětavá mamka nachystala grilování, dort a trochu jsme uspořádali garáž, kam se pařba přesune po setmění. Kamarádi i kamarádky přišli, rozdaly se dárky a začalo se pít.
Ukázalo se, že s alkoholem jsem bojoval zbytečně. Navíc tomu pomohli mí úslužní kamarádi, kteří do mě bezuzdně lili co se dalo. Ráno jsem se vzbudil doma a za boha si nepamatoval, jak jsem se tam a vůbec v kolik dostal. Takže výchova mých rodičů vzala za své.
Z následujícího si vzpomínám jen na nesouvisející úryvky. Pamatuji si na čtyři hlavní body. První vzpomínka je na společné grilování, při němž jsem jednoho kamaráda pronásledoval po zahradě a snažil se ho sundat na zem. Když se mi to podařilo, znemožnil jsem mu pohyb a začal mu sázet rány do zad obracečkou na gril. Prostě jsem ho seřezal. Vysvobodil ho jiný kamarád, který posiloval a cítil se pod vlivem steroidů jako hrdina zachraňující oběť v nesnázích. Uklidnil jsem se a zábava znovu pokračovala.
Další vzpomínka se zaobírá mou osobou stojící v rozsvícené garáži, když už se stmívalo. Vlnil jsem se nadmíru dobře a doplňoval interprety z rádia svým skvělým hlasem. Skoro jsem si nevšiml, že někdo vyměnil můj mikrofon, který byl v podobě nože na maso, za svíčku. Zřejmě kvůli bezpečnosti. Ostatní seděli stále u grilu a povzbuzovali mě. Můj koncert ukončil až soused, který požadoval, ať ten debil přestane vřískat. Nezdvořák.
Třetí vzpomínka je na rozkrajování dortu. V té době si kluci hrozně ujížděli na pokrevním bratrství. Jelikož jsem byl už v pokročilém stavu vláčnosti, kamaráda nenapadlo nic jiného než vzít velký nůž, zneužít mé malátnosti a říznul mě i sebe do dlaně, načež jsme si rituálně plácli. Bylo to ohromně mužné gesto a naštěstí jsme z toho nechytli žádnou nemoc. Bylo mu jedno, že ta rána je celkem velká, už ho zajímalo něco jiného. Vzal ten nůž od krve a jal se porcovat dort. Nedal jsem si.
Poslední vzpomínka se týká cesty domů. Na cestu po svých jsem mohl zapomenout, proto mě dva kilometry domů eskortovaly dvě kamarádky, které mě podpíraly a kamarád, který okolo nás jezdil na kole. Bohužel měl na kole světlo a z jeho vyděšeného vyprávění jsem sezdal, že pokaždé, když na mě posvítil, měl jsem tendenci proti němu vystartovat se slovy: "Nefoť mě, do prdele!". Většinou mě kamarádky udržely, ale jednou jsem ho prý skoro chytil. S jistou dávkou pýchy občas poslouchám, když dojde na vzpomínání na tuto noc, že mě kamarádky skoro nemohly udržet a že jsem párkrát utekl. Můj útěk ovšem končil pokaždé ve škarpě. Zajímavější je incident, kdy se hrdě nechám táhnout po silnici a proti nám jde podobně podroušený chlápek. Když jsme se míjeli, zaslechl jsem, jak si prozpěvuje něco o měsíci. Na to jsem se zastavil, pohlédl na oblohu a zpátky na něj a jal se mu zdvořile vysvětlovat, že měsíc dnes není vidět. Naše příjemná konverzace vyústila v hrubé nařčení, že si nemám vyskakovat a když jsem chtěl hájit svoji hrdost, bylo mi doporučeno, ať nic nezkouším, že borec má sto kilo. To se ví, že já byl figura jako proutek, jen ho zlomit, tak jsem se nechal znovu táhnout.
Musím říct, že moje narozeniny se povedly. Vzpomínek mají moji kamarádi dost na to, aby se s nimi vytahovali ještě dnes. Parchanti.


Kam dál

Reklama